Pátek k zamyšlení II.

V pondělí ráno, cestou autem mě napadlo to, co už hodněkrát předtím. Nežiju si tak svobodně jak bych chtěla. Jsem jen jeden člověk z davu, který pět dní v týdnu chodí do práce a na svůj život má vyhrazené víkendy a dovolené. Nepřipadá mi, že je to tak správně, a čím dál tím víc mi to vadí. Proč mám sedět celý den v kanceláři, když je venku krásně a já se vidím někde v lese? Proč musím čekat na víkend abych mohla vyrazit aspoň na výlet? Proč vlastně trávím svůj život čekáním?

Někdy tak koukám na všechny ty lidi a říkám si, jestli o tom taky někdy přemýšlí? Nebo už je celý tenhle nastavený systém tak semlel, že zahodili svoje sny a poslušně si odběhnou svůj život, jak konvence velí? Samozřejmě připouštím, že pro některé lidi je takovýhle řád žádoucí, a že jsou i spokojení, baví je mít život nalajnovaný, jasný, přehledný. Možná i mně to chvíli vyhovovalo, tak rok, než se ze všeho stala rutina. Nějaký čas mi trvalo, než jsem si uvědomila proč nejsem spokojená, co chci a co ne.

Nechci aby o MÉM čase rozhodoval někdo jiný. Nechci aby mi někdo říkal, kdy mám pracovat, kdy se bavit, kdy odpočívat, na kolik dní jet na dovolenou. Chci to změnit. Tak moc, jak jsem ještě nikdy nic v životě nechtěla. A píšu to sem, protože na tenhle pocit nechci a nesmím zapomenout!

Přemýšlíte o tom taky? Vidíte to stejně?

Tril