Návrat z Indonésie a krutá realita

Musela jsem si nechat pár dní odstup, abych si urovnala všechny myšlenky, které se mi honily hlavou bezprostředně po návratu z Indonésie. Kdybych psala článek hned po příletu, asi by byl hodně negativní. Protože když se vrátíte z vysněné cesty zpátky do všední reality je to prostě smutný a těžký.

Oproti Indonésii mi všechno tady připadalo nudný, šedý a nezajímavý. Ráno jsem jela do práce a nikde na silnici jsem neviděla jedinej skútr, přitom v Indonésii jich bylo víc než aut. Šla jsem do krámu, mango stálo 40 Kč a bylo úplně nezralý, přitom v Indonésii chutnalo tak dokonale a stálo asi desetkrát míň. Lidi na ulici byli bez výrazu a uspěchaný, přitom v Indonésii se skoro každý usmíval. Všechno bylo tak nějak moc normální a organizovaný. Chtělo se mi brečet.

Stejně se mi pořád stýská. Ne, Indonésie není dokonalá, vlastně je dokonalosti na hony vzdálená, ale zapůsobila na mě silně. Tři týdny tam změnily můj pohled na naší každodenní realitu dost  výrazně.

A v čem? Nikdy mi naše společnost nepřipadala tak děsivě konzumní jako právě teď. Vidím, jak moc lpíme na materiálních věcech, jak moc jsme často povrchní, jak moc nedůležitých věcí potřebujeme k životu.  Jáva a Bali pořád patří mezi rozvojové země a lidé tam kolikrát žijí tak skromně, že si to ani nedokážeme představit. Zvláštní na tom ale je, že přesto vypadají šťastnější než my.

Nakonec přizpůsobit se a být o hodně skromnější jsme tam dokázali být i my. Měla jsem s sebou jen šestikilovou krosnu, kde bylo jen úplně to nejnutnější a vážně mi nic nechybělo. Devatenáct dní v kuse jsem se nenamalovala  a vůbec jsem si nepřipadala divně. Každý den jsem jedla rýži nebo rýžové nudle a pořád mi obojí chutnalo. Uskromnit se bylo vlastně strašně osvobozující.

Do téhle naší české reality jsem si tak z Indonésie, kromě tisíce zážitků, přivezla i trochu skromnosti a pocit, že k životu nepotřebuju celou skříň čistého oblečení, tři police kosmetiky a plný nákupní košík ze supermarketu. Nejdůležitější a penězi neocenitelný jsou zážitky. Ale to už jsem věděla.

A jaké celé ty tři týdny na druhé straně zeměkoule byly? Stay tuned…